Zprávy z fronty podruhé aneb výjezd do Rajchu

V rámci minulé přípravy na extraligu jsme sehráli miniturnaj v Bolzanu. Byl jsem tam přítomen a kromě několika mých nej (nejdelší výjezd, první zahraniční) na tento výlet moc rád vzpomínám. Proto když se na stránkách klubu objevila (byť bez podrobností) informace, že budeme v rámci přípravy hrát v Ingolstadtu, okamžitě jsem věděl, že u toho nechci chybět.

Jak se však blížilo datum zápasu, začalo to být čím dál komplikovanější. Na hranicích sice zatím nebyla vztyčená covidová opona, navíc jsem už byl plně naočkován. Avšak s lístky to bylo horší. Na můj emailový dotaz v angličtině a z google překladače i v němčině ohledně možnosti koupit lístky se mi Ingolstadt ani nenamáhal odpovědět. Cca týden před zápasem konečně spustili předprodej, ale jen pro jejich permanentkáře. Navíc v otázkách a odpovědích měli uvedeno, že s hostujícími fanoušky se nepočítá. Několik dobrých duší se sice nabídlo, že se mi pozeptá u nás co a jak, ale přesto jsem se s výjezdem do Ingolstadtu už v duchu rozloučil.

Jelikož je však Jůdlis znám jako tvrdý a nesmlouvavý ochránce kladenských fanouškovských zájmů, tak jemu už Ingolstadt odpověděl, a to s příznivou zprávou, že v pátek od 14:30 půjdou do prodeje zbylé lístky pro všechny. I když se to dozvídám asi až čtvrt hodiny po začátku, místa ještě jsou. Neváhám a hned jdu kupovat. Stačí vyplnit asi tak tisíc a ještě pár položek při registraci a objednání/platbě, ale o pár minut později už mi do emailu přistanou vytoužené lístky. 20 eur za jeden, devátá řada od ledu, někde mezi modrou a brankovou, to není úplně zlá cena zejména na místní kupní sílu.

Normální přípravu nijak neprožívám. Neberu si na sebe nic klubového, většinou nefandím, spíš se snažím zorientovat v nových hráčích a tak. Nicméně cizina je cizina, je potřeba v ní řádně reprezentovat. Tak jsem se v sobotu vydal do Baumaxu, zakoupit izolepu a novou plastovou tyčku na vlajku za zničenou původní. Celkem asi za 130Kč, co by si člověk nezaplatil, aby se nechal buzerovat na venkovním zápase, co to tam tahám za zbraň hromadného ničení (zdravím do Zlína). Po návratu domů vlajku ručně vyprat, nechat uschnout, izolepou připevnit k nové násadě a vyzkoušet, jestli drží. No vyzkoušet. Na zimáku vypadá dost malá, avšak doma, asi po vyprání, vypadá najednou nějak o dost větší a tak hned při prvním máchnutí trefím tyčí strop. Jelikož mám poměrně nedávno vymalováno a navíc v danou dobu už měl Baumax zavřeno, dalších pokusů o testování nechávám a vlajka se tak bude muset předvést rovnou na ostro.

Ráno vstávání na budík, ale tak nějak radostněji, než když mě budí do práce. Aby nikdo ani na okamžik nezapochyboval, že nepatřím do buzerantské party z Holešovic, neberu na sebe žádného vousatého chlapa, ale bílé tričko s jednou modrou kráskou. A může se vyrazit.

V autě vyrážíme celkem tři. Řidič, navigace a spolujezdec. Do Ingolstadtu se jede téměř výhradně po dálnici, a tak se navigace zrovna nepředře, její pokyny jsou povětšinou typu „jeďte 120 kilometrů rovně a pak odbočte doprava“. Cesta pěkně ubíhá, jen za Berounem začne slejvák a trvá až skoro k hranicím. Super, kdo by si nechtěl cestou umýt auto.

Na místě jsme s několikahodinovým plánovaným předstihem, tak jdeme okouknou blízké historické centrum. Jako ve spoustě německých měst se v něm střídají původní historické budovy a nové přístavby, holt za války nebyl čas zajišťovat, že každá bomba dopadne opravu jen na továrnu. Zbývalo se v místním podniku posilnit tamní bílou grilovací klobáskou a pšeničným pivem, ozdobit místní sloup semaforu samolepkou a mohli jsme vyrazit na utkání.

U vchodu celkem fronta, německý pořádek nebere požadavky na kontrolu (i očkování) na lehkou váhu. Ukázat apku s očkováním, občanku že sedí jméno, stáhnout respirátor že sedí fotka na občance, posunout se k dalšímu na prohledání, následně ke třetímu, který načte kód ze vstupenky (u mě asi až na sedmý pokus, připadal jsem si jako když tam chci jít načerno). Vlajky, držené v ruce, si celou dobu nikdo ani nevšimne (opět zdravím do Zlína) a i když evidentně nefandíme domácím, všichni pořadatelé se chovají velmi slušně a profesionálně (zdravím do Liberce). Navíc frontu dokázali odbavovat v rozumném tempu (zdravím pokladní do Litvínova).

Jak popsat místní zimák? Představte si náš zimák. Pod střechu (původní, ne současný open air) přidejte vzduchotechniku, tribuny udělejte prudší, za nimi menší ochoz se stánky a záchody. To celé trochu zmenšete a máte celkem dobrou představu, jak to tam vypadá. Když se zadaří, možná najdete pod článkem i nějakou informativní fotku. Akustiku mají velmi dobrou, bylo pěkně slyšet jak reproduktory, tak když domácí občas zafandili. V přerušení dost diskotéka dle hesla „čím víc decibelů, tím víc adidas. Teda ne adidas, atmosféra“. Zdravím do Liberce, Pardubic, … to tu budeme dlouho. Zdravím prostě všude tam kde se něco pouští.

I vevnitř se dbá na opatření, co je nařízené, to prostě platí. Proto mají všichni respirátory na čumáku a ne na bradě, všichni sedí, a to na svých místech. Za jednou brankou lidi občas zafandí (druhá tribuna za druhou brankou je zavřená, protože je na stání), jinak ticho a díky dobré akustice občas nádherně slyšet co třeba hráči pronáší k rozhodčím a tak. Chce-li člověk něco jíst/pít, pak jedině v sedě na svém místě na tribuně, nebo vyjít ven, kam o přestávkách šel kde kdo, nadýchat se vzduchu bez ochrany.

Co říci k samotnému zápasu. Až do prvního gólu to vypadalo, jako by se hráči ještě kochali novým zimákem. Inkasovaný gól nás nakopl, a až do konce zápasu vypadala hra asi následovně. Ingolstadt hrál 20 let starou kanadskou taktiku (lítali po ledě, dohrávali souboje, a v útočné třetině dostat puk na modrou a vystřelit na branku). Opticky měli více ze hry (byli více na kotouči, i u nás ve třetině) a občas to letělo nebezpečně okolo naši Branky. Landon Bow však chytal jistě a spolehlivě. Naopak naši když už se dali do útočení, hráli více kombinačně. Občas to bylo na škodu, občas se dostali do zajímavé situace. Ačkoliv ani jeden gól nebyl vysloveně domácího gólmana, střely Plekance a Kubíka jistě neměly takové parametry, aby se nedali chytit. Doufám také, že bude v pořádku Filip, kterého tam soupeř nepříjemně trefil do nohy (kolena?) a po chvíli odjel za asistence předčasně do kabiny. Výhra potěší, ale nezdálo se mi že by Ingolstadt ukázal až takovu kvalitu. Když to srovnám se zápasem v Litvínově, který jsem také viděl na vlastní oči, tak ten podle mě hrál značně lépe (a my vůbec nestíhali). Beru to prostě jako přípravu, podstatnější zápasy jsou pořád před námi.

Na můj výjezdový seznam přibyl další zimák i země. A teď už jen netrpělivě čekám, který zimák (arénu, ble) zažiju jako svou teprve třetí soutěžní lokaci.