Modrobílá horská dráha aneb sezóna, která rozhodně nenudila

Dlouho jsem se rozmýšlel jak začít a jakou formu vlastně zvolit pro tenhle elaborát o právě proběhlé sezóně (pro kladenské barvy samozřejmě). Snad i vrozená lenost byla příčinou, že jsem se nakonec rozhodl nesepisovat román a udělat tak přinejmenším radost kladenskému Bugrovi. Prostě vám nabídnu pohled na ročník 2007-2008 mýma očima. Předesílám, že pravděpodobně ne vždy se mnou budete souhlasit.
Tahle sezóna v podstatě nanečisto začala už po posledním zápase se Znojmem, kdy zklamání v kladenských duších lomcovalo ostošest. Nejeden z nás si řekl, že příště už to takhle nedopadne a optimisté tomu dokonce věřili.

Kádr poměrně brzy doznal dvě změny, když „srdcař“ Milan Hluchý potajnu podepsal smlouvu Varům již v průběhu sezóny 2006-2007 a záhy ho tamtéž následoval Víťa Bílek. Dále se potichu vytratil Vráťa Čech, prvotní šok kladenskému kotli způsobil Havlus, který podepsal Spartě. Nepřekvapivě sbalil výstroj Petr Jaroš a pro někoho překvapivě odešel Jirka Zeman (UNL), který ještě netušil, co ho v následující sezóně čeká. Nezmiňuji Jakuba Evana, který odešel pouze na rok hostovat a je stále u nás pod smlouvou.
V kolonce příchodů se velmi pěkně dívalo na jméno Radek Bělohlav, jemuž náš budoucí čtvrtfinalový soupeř prodloužil hostování v našem klubu. Další akvizicí a jediným cizincem v klubu se stal východní soused exústecký Tomáš Nádašdi, který během sezóny dostal luxusní přízvisko Nádraží. Návratilcem pro tuto sezónu se stal Zdeněk Nedvěd, vracející se z asijských končin, aby téměř na sklonku kariéry poprvé oblékl dres kladenského áčka. Na výpomoc pro první čtvrtinu klub angažoval Libora Procházku a velmi platného Petra Tenkráta. Posledními posilami do zadních řad byl ze Vsetína přicházivší mladík Ondřej Šmach a hromotluk Robert Schnabel, který přišel na hostování ze Sparty.
Přípravné zápasy mnoho nenapovědely. Výhra střídala prohru a tak vyčníval pouze výprask od chemiků a pro změnu výklep prvoligového Mostu, který měl hořkou příchuť v podobě dlouhodobého zranění výše zmíněného Zdenka Nedvěda. První ostrý zápas čekal náš tým v neoblíbeném Třinci - a ejhle, dva body se vezly domů. Výhra v prodloužení nalila optimismus do žil. Hned druhý pro změnu domácí zápas se Zlínem přinesl vystřízlivění. Jasná prohra a průser v podobě pomlácených obuvníků, kteří svým neutuchajícím mediálním nářkem vybrečeli klec pro hostující fans. Budiž. Následovala telka s Plzní, kterou jsme těsně projeli, ale to se celkem dalo očekávat. Co se očekávat nedalo, byla šestizápasová série bez výhry včetně domácí prohry s podceňovaným Ústím. K tomu si neodpustím poznámku, když jsme před inkriminovaným zápasem se Lvy chmelili v kutlochu, připotácel se k nám ožralý ústecký fanoušek a pravil, že zápas skončí 1:5. Upřímně jsme se mu vysmáli. Po zápase se ten samý dotyčný osobně vysmál nám. Inu, i takový je někdy fanouškovský osud. V devátém kole konečně přišla výhra za tři body a světe div se, odnesli to Dopitovci. Svůj druhý zápas za nás odehrál Jan Tomajko, který přišel posílit útok a jelikož je znám dobrou defenzivní hrou, příslibem byla i jeho hra směrem dozadu. Ale nic naplat z následujících šesti zápasů jsme vytěžili pouhé dva body. Po třináctém kole neboli čtvrtině soutěže jsme byli na krásném posledním místě a na kladenskou hokejovou veřejnost šly mrákoty.
Světélkem v mlze bylo až 16. kolo, kdy jsme konečně brali opět všechny tři body a s prázdnou odjela Plzeň. Nebylo to, jak všichni víme, naposledy. V dalších kolech jsme přes očekávané prohry venku začali konečně vyhrávat alespoň nějaké zápasy doma a živili v sobě naději, že sezóna neskončí katastrofou. Původně na měsíční hostování přišel z Mountfieldu nadějný útočník Milan Gulaš. Nicméně poslední flek se nás zpropadeně držel jak to hovno košile.
Po sérii venkovních porážek nastal zlom v 27. kole, kdy naši dobyli Třinec a to dokonce s čistým kontem! Tato výhra také znamenala odlepení ode dna tabulky. Někteří tvrdili, že se na barážovou pozici vrátíme, ale od této chvíle si ji rezervoval nováček z Ústí. Dalším impulsem byl návrat muže s maskou - Miroslava Kopřivy. Talentovaný odchovanec nejprve spolehlivě plnil roli dvojky, aby na konci sezóny přesvědčil o svých kvalitách. Přes dílčí neúspěchy jsme propluli prosincem na vítězné vlně a dychtivě šmátrali po příčce zajišťující předkolo play off. Na podzim byla tahle situace nemyslitelná. Pár objektivních příčin je nasnadě. Tak za prvé, tým si začal věřit. Za druhé rozehráli se P+P (hlavně teda Patýz). A za třetí a v neposlední řadě skvělé výkony předváděl Ori. Spoustou lidí odepisovaný strážce svatyně dokázal, že na to stále má. Ve velmi dobrých výsledcích jsme pokračovali i po Novém roce a tak nám po třetí čtvrtině patřila nadějná 11. příčka.
Začátek poslední části základní části patřil bez diskuze našemu mužstvu. Vyhráli jsme sedm zápasů v řadě a zbytek republiky žasnul, kde že je ten zdecimovaný tým z první poloviny soutěže. Kladenský hokej opět lahodil oku fanoušků a po šestačtyřicátém kole Kladno okupovalo osmou příčku. Mužstvo opustil Gulaš, který byl určitě pro tým oživením a také Robert Schnabel, který měl vleklé potíže se zády. Každopádně rázem bylo všechno jinak. Začalo se kalkulovat, zda-li postoupíme v klidu přímo anebo skrze předkolo. Střízlivý pohled se nakonec ukázal pravdivějším a jelikož bodovala i mužstva kolem nás, osmé místo se nakonec jevilo velice dobře. Čekala nás Plzeň a Bokroš boys, bývalé Bokroš boys, perníkáře a lvy potupný play out. Dlužno říci, že základní část s přehledem výhrali českobudějovičtí.

Série s Plzní slibovala dusno na ledě i v hledišti. Obé se víceméně naplnilo. Po dvou vítězných zápasech jsme byli veselejší my a jeli Plzeň doklepnout. Bohužel to tak jednoduché nebylo. Naštěstí druhý zápas v západočeské metropoli znamenal vakace pro domácí a slavil se postup do čtvrtfinále. Tam na nás nečekal nikdo jiný než vítěz základní části – tým HC Mountfield. Všichni věděli, že to bude těžké, přetěžké, ale málokdo házel ručník do ringu předčasně. Facana ve tváři nám vystavily úvodní zápasy v Budweisu, ve kterých jsme nevstřelili ani gól. Nu což, doma je doma a v našem hučícím úle bude všechno jinak, nabízelo se. První zápas naši zvládli, druhý bohužel už ne. Soumrak bohů se blížil, ale plamínek naděje plápolal dál. Byl uhašen 12. března 2008 v cca 20:00. Turkovo třetí čisté konto neznamenalo nic jiného než čas udělat pápá. Koho bude za rok zajímat, že náš tým byl abnormálně marodný, kádr úzký a na konci už objektivně neměl sil. Takový je hokej a taková byla sezóna 2007-2008.
Na závěr trocha statistiky z tribun. V základní části se zorganizovaly 4 autobusové, několik vlakových a bezpočet individuálních výjezdů na cizí kluziště. Play off kompletně odježděné včetně divokého spacího výjezdu na jih Čech. Klobásy, pivo a další lihoviny zkonzumovány v množství větším než velkém. Ostuda nezměrná, stejně jako míra legrace a euforie.
Trocha suchých čísel. Nejmenší návštěva na náš stadion dorazila v 11. kole, když oficiálně dorazilo 1655 platících diváků. Naopak největší návštěva byla napočítána předposlední domácí zápas v play off – oficiální údaj 6297 hlav. Nejpotupnější prohru jsme si odvezli v 5. kole z Vítkovic (8:3) a nejvyššího vítězství jsme dosáhli na domácím ledě proti Ústí (7:2). A jelikož mě statistiky nebaví, tak tímto je uzavírám a na úplný závěr chci poděkovat všem, kteří přiložili ruce, hlasivky anebo alespoň srdce k dílu. Jmenovat nebudu, každý víte sám, jak jste na tom. Nezatracujte Kladýnko, podpořte svůj tým tím, že si koupíte permanentku či lístky a věřte se mnou, že napřesrok to bude zase o chlup lepší.
P.S. …a nechte na pokoji Gardoně, ještě rok si ho přeju vidět na ledě.


P.P.S. Milníky sezóny, které neotřásly světem alias Zelllééého patnáctero, tak jak následovalo:
-1. Renovace a znovuotevření restaurační a jídelní provozovny na zimním stadionu od té doby známější pod názvem Ice Arena. Důležité to místo setkávání a rozborů uplynulých i příštích událostí. V neposlední řadě taktéž úschovna všehomožného i nemožného.
0. Zranění Zdeňka Nedvěda v bezvýznamném přípravném utkání s Mostem. Tím začaly všechny patálie.
1. Body z Třince X nebody doma se Zlínem.
2. Neuhájení nadějného vedení v zez Plzni a z toho plynoucí prohra na nájezdy - zde bych zmínil ukázkovou trefu Tenkýho.
3. Série proher a pád na dno.
4. Podzimní rozlučka a předání trofejí Zajdovi a Kruldovi (což se poněkud protáhlo až do utkání se Spartou po Vánocích :)
5. Hostovačka Gulaše, poté co se nepodařilo oživit první lajnu nikým z domácích zdrojů.
6. Výhra 0:3 v Trzinci.
7. Posílení útočné vozby o Tomajka a brankářských pozic o Kopra, čímž dosáhnuto postupného vzedmutí celého teamu.
8. Poněkud dusná atmosféra v ochozech + nezměrná důvěra vedení v kvality head coache - toto vše vrcholící mítinkem s funkncionáři ve VIPu.
9. Následná vánoční besídka U Maisnerů, jež se ukázala jako ZLOMOVOU UDÁLOSTÍ a startérem seriálu výher - ještě týž večer to odneslo UNL i s Eványm, tři dny poté rudokožci z Prahy a tři dny poté totálním obratem jihočeši.
10. Vánočně-novoroční jízda pokračující i v lednu - vrcholem jejím pak ekvilibrismus Horníčkův.
11. Odsun Schnabela do Boleslavi před vrcholem sezóny a to bez jakékoliv náhrady (střídavé akvizice z CHO nemohly být adekvátní).
12. S přehledem zvládnuté poslední zápasy se SLA a PCEmi, jež rozhodly o postupu.
13. S nadhledem zvládnuté předkolo a nalezení poztrácených nástrojů cestou zpět.
14. Umožnění tří shootoutů Turkovi a uzavřenost českobudějovické vyhlídkové věže.
15. Neobjevení kultovního předmětu jako talismanu, jež by zajistil nekonečné postupy až na příčky nejvyšší!