Liberec, Okres na severu...

Názvem článku nemyslím geografickou polohu Liberce ale komunistický propagandistický seriál z roku 1980.

Jako už několikrát před tím se nepovedlo na tento zápas naplnit autobus, naštěstí existoval plán b) což byl mikrobus nebo spíš dodávka plná sedaček. Když se ke mě na Dědině tento stroj blížil nevěřil jsem vlastním očím, byl to takový způsob cestování běžný v Asii. Možná šlo o snahu fanklubu udělat radost japonským fandům, kteří vyrazili s námi.

Cesta byla opravdu zábavná, odpadlo autobusové rozdělení na předek-zadek, byli jsme jedna rodina. V podstatě až do Liberce neproběhlo nic, co by vybočovalo z rámce běžného výjezdu. První varování, že se dostáváme pravděpodobně do minulého tisíciletí, proběhlo u vchodu. Místní ochranka chtěla vidět sektorovou vlajku, dokonce jí chtěli vidět celou rozbalenou, jestli tam prý nejsou nějaké hanlivé nápisy. Toto jsem se dozvěděl až cestou domů, což se ukázalo později jako fatální...

Na začátku zápasu odešel domácí kotel na pivo, aby tak vyjádřil své naštvání z pozice týmu v tabulce, takže tam bylo ještě větší ticho než normálně. My jsme se bavili tradičně fanděním a vtípky na téma „bílé peklo“. Občas jsme zamávali Péťovi Nedvědovi choreem (obrázek pod článkem), kterým jsme mu chtěli naznačit, že je kapitánem potápějící se lodi, z které postupně mizí hráči.

Vrcholem naší zábavy bylo mávání obrázkem do rytmu nějaké hrozné hudby, při které nastává bílé peklo (20 lidí mává šálou). To vyvolalo nenávistné reakce od místních frustrovaných fandů, kteří nechápou, že jejich extraligové účinkování se blíží ke konci. Dokonce si na nás stěžovali a za chvilku se dostavila skupina pritimitivů, oblečených ve stylu vojenské mise do Afghánistánu. Vyvedli Berta a muže v modrém dresu. To jsem měl být já ale sáhli trochu vedle a vyvedli Jardela. Během této akce padl náš první gól, někteří z našich to zjistili až na začátku druhé třetiny. O přestávce jsme se snažili celou situaci vyřešit, asi nejen mě to připadalo velmi absurdní a nemohl jsem tomu uvěřit.

Po návratu na tribunu si přišlo komando deseti oposumů konečně pro mě, museli si prohlédnout videozáznam, aby našli toho největšího gaunera. Nebyli mi schopni vysvětlit, čeho jsem se dopustil, dokola jsem se jich ptal ale po chvíli jsem pochopil, že to nemá cenu. Byla na nich vidět evidentní snaha si bouchnout tak jsem to vzdal. Navíc mi zakázali si vzít z tribuny svůj batoh kde nosím notebook.

Hodně mi to připomnělo situaci v roce 1987 kdy na mě podobným stylem naběhli dva příslušníci STB, odvedli mě na výslech, kde se mi snažili vnutit myšlenku, že můj kamarád je fašista...

Venku došlo ke strkanicícm a dohadům. Jeden plešatý opičák se pokoušel mi vzít lístek, použil lstivou taktiku, požádal mě, abych mu ho ukázal. Cože se stalo načež opakoval, že ho chce ukázat a natahoval po něm ruku. Na to jsem mu sdělil, že už mu ho ukazuji a jestli ho chce do ruky, tak musí zaplatit.

Zkusili jsme oslovit místní „buzerovat a prudit“ ve vyhřátém autě, z kterého se jim nechtělo. Když ten naštvaný páreček vylezl z auta, bylo nám sděleno, že si ochranka může na stadionu dělat co chce. Potom už nemělo smysl něco řešit, prostě dva největší výtržníci měli smůlu, ostatním bylo spiklenecky nabídnuto, že se mohou na hokej vrátit.

S námi dvěma výtržníky zůstali venku Mlady, Jardel a Chozé s tím, že buď všichni nebo nikdo. Mezitím někdy padl druhý gól, což jsme viděli na televizi v chodbě a samozřejmě jsme to demonstrativně oslavili. Poté jsme vyrazili směr bowling a zápas dokoukali střídavě na televizi a mém notebooku.

Až na tu naštvanost z primitivního přístupu tohoto pralesního klubu k hostujícím fanouškům, panovala výborná atmosféra podpořená výkonem a vítězstvím našeho týmu.

Cesta domů proběhla opět bez problémů a je každému jasné, že rozhodně nebyla nudná, protože bylo o čem se bavit.

Každopádně mi chování vedení tohoto klubu připomnělo chování jiného klubu, který je od této sezony v první lize, že by boží mlýny....?

(Bugr z Be)