Der Dienstag Zeitvertreib - tiskovka & Landshut

motto: „Teda řeknu vám, je to docela na peníze, dostat sračku v Německu.“

Gimax

Poslední srpnový úterek nám připravil náročný hokejový dvojboj v podobě tiskovky s představením nového názvu a loga klubu a posléze výjezdu do dolnobavorského Landshutu. Přes celkovou náročnost musím říci, přátelé, je ne regrette rien!

Preludium
Naše pražská klaka (není to překlep, nýbrž zajímavá možnost přivýdělku) startovala z Pankráce kolem jedenácté hodiny směr Unhošť, kde nás doplnil detektiv Štika. Příští otáčky kol už směřovaly k Hornímu Bezděkovu na tiskovku. Na místě už čekalo natěšené berounské Bugřisko s nezbytným videovercajkem. Role jsme měli rozdělené jednoduše: Bugr filmoval, Mladý psal textový onlajn přenos, já se pokoušel fotografovat a Pawel s Gimaxem nám kryli záda (skutečně toho bylo třeba, neboť přístupové cesty byly hrazeny bahnem na jedné a vodou na druhé straně a možnost útěku byla tímto velmi znesnadněna).

Tiskovku samotnou už všichni dozajista viděli, takže netřeba cokoli dodávat. Snad jen, že naše novinářská výprava zde nebyla uctěna toliko informacemi a nadějnými vyhlídkami, nýbrž i občerstvením. Zpracování posledně jmenovaného jsem se ochotně zhostil já společně s Bugrem, což vyprovokovalo Gimaxe, aby se jal kvapně dohánět náš náskok. Mladý se z onlajnu probral až ve chvíli, kdy byl náš stůl poživatin již prost a Bugr se mlsně rozhlížel po opuštěných koláčcích a sendvičích na stolech již odejivších seriosních novinářů. No nic, alespoň kávu obdržel.

Nemohu zde nezmínit ještě episodu s Jardou Jágrem, jehož jsme po tiskovce požádali o společnou fotografii. Ochotně nám vyšel vstříc, ovšem poznamenal, že fanklub by se měl pokusit natahat do kladenských ochozů více lidí. Ponechávám toto thema k zamyšlení, neboť je otázkou, jaké jsou možnosti fanklubu v této věci. V rámci situace, v jaké se klub právě nachází, lze předpokládat, že naše možnosti jsou veliké.

Landshutské divertimento
Už na konci tiskové konference naše řady posílil dorazivší Banďur - předzvěst přeměny novinářské skupiny na klasickou výjezdní expedici. Po rozloučení s Bugrem se tak stav ustálil na složení Banďur, Gimax, Chozé, Mladý a Pawel. Tato sestava se pak odebrala zpět do Unhoště na slavnostní oběd. Zde se ještě náležitě probraly náležitosti nových kladenských insignií; zazněly pochvaly i kritika. Tak to konečně bývá se vším novým.

Po obědě už nastal čas na přesun: Gimax vyměřil cestu na 327 km, naštěstí převážně po dálnici. Čestný titul přepravce vzal na svá bedra Mladý, budiž takto znovu veřejně pochválen. Ještě před Berounem počal Gimax nahlas meditovat o svém zažívacím traktu, což bylo překvapivě jedno z hlavních themat celé cesty. Nejvýznačnějším subthematem byly (již avisované) chlupy; z estetických důvodů se o této Gimaxově starosti nebudeme rozepisovat.

Za těchto učených disputací nám cesta ubíhala věru dobře: ani jsme se nenadáli a už jsme opouštěli vlast rozvadovským přechodem. Leitmotiv výpravy (Gimaxův akutní durchfall) se nezměnil, takže první Mladého starostí na území spolkové republiky bylo nalézt dálniční prevét. Aby utišil rozbouřená střeva, nechal si šéfstatistik zastavit u kapličky ve Waidhausu, kde obětoval zlověstným bohům za spásu svých spodků. Leč ani Marduk s Lokim nepomohli a nezbylo než vyhledat za tvrdou valutu odbornou pomoc spolkovorepublikových hajzlsoudruhů. A byl na chvíli klid.

V Lanshutu se vyskytl další problém: kde je vlastně zdejší zimák? Variantu jeho intuitivního nalezení jsme ani nezkoušeli (patrně bychom skončili v Mnichově) a v celém městě jsme nezaznamenali jediný ukazatel, takže nezbylo než se na cestu vyptat. Kolik těch vyptávaných nebožáků celkem bylo, to nemohu říci, ale byla to skutečně sociologická sonda par excellence: ptali jsme se mužů i žen, mladých i starých, Turků i bezdomovců. Navzdory poloze, azimutu a rozličnosti dotazovaných probíhal rozhovor vždy stejně: Banďur vznesl dotaz na ajsštadión, načež místňák rozjel košatý monolog, v němž jsme byli s to rozeznat pouze slůvka links a rechts. Po zhruba dvou stech metrech jsme se vždy znovu ztratili, takže následoval nový rozhovor. Neohrožený Gimax dokonce neváhal vyskočit párkrát z auta na křižovatce a vyptávat se na cestu automobilisty za námi. Uplynulo několik (desítek) rozhovorů a zimák se objevil před námi. (Na základě této zkušenosti definuji tzv. Landshutský cestovní plán: nezáleží na tom, kde jste, když se dáte vždy nejprve vlevo a pak vpravo, vždycky se dostanete tam, kam potřebujete. Pokud ovšem cestou potkáte pár ochotných Bavorů.)

Zimní stadion v Landshutu - podobně jako kladenský - už svá nejlepší léta nepochybně prožil. Tribuny trochu strmější, příjemný chládek a odporné pivo (označeno za samoser, cena 3 € + 2 € záloha na kelímek) - cítili jsme se tam jako doma. S fanděním jsme pak ocenili i tamější akustiku, která našemu kvintetu dala náležitě vyniknout. Místní kotel sestával povětšinou z mladších ročníků a v pausách mezi svými dlouhými chorály nám dával dostatek prostoru pro ty naše, takže po této rovině vše proběhlo zcela bez potíží. Osobně jsem nezaznamenal žádný projev zášti vůči nám, naopak jsme si s Mladým o druhé přestávce pěkně popovídali se zdejším fanouškem, jenž nám sdělil něco o historii klubu. Dá se to shrnout do konstatování, že Landshut a Kladno mají velmi mnoho společného s tím rozdílem, že oni jsou teď v prdeli.

Pokud jde o hokej, mám za to, že jej z našeho pohledu dostatečně popsal Gimax v Kladenkách, tedy připojím jen pár poznámek. Počátek zápasu nám padl ideálně do noty - rozkoukávali se tu hráči i my, ale hezky se na to dívalo. Druhá třetina ve znamení gólů - čertužel na obou stranách. Druhý gól, který naši hokejníci inkasovali, později komentoval Banďur slovy „ten Diviš tam byl jako nahej v trní“. Leč nejistota beků byla sdostatek kompensována parádní ofensivní hrou, která překypovala kombinacemi téměř na hranici chápání. Zejména třetí třetina byla vpravdě famosní a měla příkladný útočný drajv. To je vono!

Akustické vlastnosti stadionu zřejmě ocenili i hráči, neboť se po utkání dostavili na děkovačku. Pětistovka diváků se postupně vytrácela a sekuriťáci nedělali žádné problémy, vlastně jsem si žádného uvnitř zimáku ani nevšiml. Tak to má být.

Protože nám cestu přes město na zimák již zahalilo zapomnění (kombinované s velkým množstvím zajížděk), raději jsme se na zpáteční cestu ještě optali, tentokráte šoféra autobusu hokejistů. Promotání městem a nájezd směr Regensburg zvládl Mladý s přehledem, nicméně v Rozvadově patrně urazil ony zlopověstné bohy, kteří ho stihli utrpením na tzv. gx bázi. Na nejbližší benzínce byl proto detašován na prevét.

Výjezd zakončen v Unhošti. Pražská klaka hlásí návrat okolo 2:30. Resumé: pěkné počasí, dobrý hokej, nikdo se neopil, Gimax byl stižen střevními problémy a nebyl v tom sám.

Závěrem opět citát:
„Ty vole, jestli se tam budeš rozepisovat s mojí sračkou, běž do prdele.“

Gimax

(n.s.s Chozé)

něco málo fotek: http://poldikladno.rajce.idnes.cz/Landshut_30.8.2011/