Třinec a tak

Ač oba trvalým bydlištěm pražská verbež, srdce mé i Mladého žhne modrobílou září. Jsa coby pivní filosof přesvědčen o vanitas vanitatum bytí veškerého, kde jinde najít možnost překonání nuzné osobní existence vyjádřením účasti na něčem vyšším a zásadnějším, nežli podporou svého rodného Kladna? Přátelé, vybodněme se na lkaní nad klávesnicí - jde nám o jediné, tak pojeďme do Třince!

Že jsme nakonec vyrazili jen dva, s námi nikterak nehnulo: pramalá naděje na přijatelný výsledek a nepříjemná poloha Třince „za horama“ jistě udělaly své. Leč naše motivace pro nepříčetné vzezřející podniky se ukázala jako nezdolná a toho pátečního dopoledne nás vsadila do vlaku auf dálný východ, vyzbrojené zásobami jako k Borodinu.
Za ochotu a zásadní hilfe srdečně děkujeme Zelímu a Hofimu. (Jak zjištěno, cesta by nás jinak stála rovných šestsetšestašedesát ká, což je poněkud death metalové i pro nás, kteří už nejsme žádní študáci.)
Ani cesta do nejvýchodnějšího rožku naší vlasti nám nezodpověděla otázku, proč se koleje v dálce sbíhají - snad i proto, že jsme ji celou strávili v restauračním vozu. Nemaje karet, nezbylo nám, než se věnovat učeným disputacím (uvedu jen hlavní themata: abstrakce, kladenský folklór, trakční pohony, emocionální vyprahlost, FC Baník - zde s účastí spolucestujícího Ostravaka - a pakoměřické pivo).
Na hokej jsme přijeli sice pozdě, ale taxíkem jako páni. Jako dogmatický empirik mohu o Třinci říci jen to, že na trase mezi nádražím a Werk arénou vytrvale sněží. Nepochybně zajímavým je zdejší systém vstupenek - pro sektor hostí platíte mírnější cenu, nechcete-li během utkání sedět.
K hokeji toho příliš říci nemohu. Pravda, čekali jsme to horší, třinečtí jsou přece jen lídry ligové tabulky a měli by hrát poněkud kvalitnější hokej. Nehráli. Hra to byla jaksi rozpačitá z obou stran, góly ze strany Třince jsem vnímal jako poněkud nahodilé. Eberleho vyrovnávací branka nás naplnila nadějí vpravdě nečekanou, tím více zabolela porážka těsným jednogólovým rozdílem. Snad nehovořím jen za sebe, tvrdím-li, že naši hokejisté měli na víc a mohli Třinec v klidu porazit.
V přestávkách Mladý rozjel projekt „Miss fanynka soupeře“ - a nutno říci, že tu bylo z čeho vybírat. Dámy se většinou nechaly fotografovat zcela dobrovolně (jen kterési dvě vyděračky musely být uplaceny párky v rohlíku) a v naprosté pohodě s námi zapřádaly rozhovory o všem možném. Před třineckými skutečně smekám klobouk: nikde jsem nenarazil na takhle přátelské a komunikativní fanoušky. Proběhla rekognoskace třetího kladenského fandy, tuším, že odněkud z Frýdku. Proběhlo i ochutnávání domácí pálenky zdejším „můnšajnrem“, v dobré víře doufám, že nešlo o pokus vyřadit naši dvoučlennou kotelně-vokální skupinu z provozu (její kvality po třetí třetinu zblízka sledoval jeden ze zdejších fanoušků, který mi po našem gólu sportovně potřásl rukou - všechna čest!).
Po zápase jsme se ještě chvilku zdrželi ve sportovním areálu, abychom zamávali hokejistům a při té příležitosti opět zabředli v rozhovorech s domorodci. Opět mi nezbývá, nežli pět hosana nad naturelem Třince. Vidět jej za světla, jistě bych jej ocenil jako krásné město. Za geniální každopádně považujeme zdejší nádražní restauraci, kde jsme trávili čas zbývající do odjezdu vlaku domů. Kdybych byl zvyklý užívat velkých slov, označil bych ji za archetyp všech nádražek. I Mladý byl fascinován zdejšími prostory a fotil ostošest.
Bohužel, i ten nejpříjemněji strávený čas musí jednou skončit. Ve zpátečním vlaku se toho dělo už pramálo, částečně proto, že jsme skoro celou cestu prospali. Co dodat na konec? Kladeňákům na výjezdech do Třince skutečně nezávidím přesedání do spojů domů. Inu, Praha - byť jen kladenské předměstí - má své výhody.


(sepsal a rukoudáním potvrzuje Chozé)


Fotogalerie: http://poldikladno.rajce.idnes.cz/Trinec-Kladno_10.12.2010/