3nec

"Třinec?"
"Jedem!"
Řekli daaziil a Prochy20...
- - - - -
...a tak jsme jeli!

Prochy vyráží z Kladna:
Vlak nám jel z Hlaváku v 10:06, tudíž jsem vyrazil okolo osmé ranní autobusem směr hlavní město. Ale aby nebylo všechno tak jednoduchý, tak hned na dálnici se vyskytla nehoda, která mě značně začala znervózňovat. Přijezd do Prahy se mi tady zpozdil o půl hodiny, ale protože jsme lidi, tak jsem vyrazil dřív a neohrožovalo nás to na odjezdu.
S daaziilem, který vyrážel ze z Plzně, byl dohodnutý sraz na nádraží a protože před tim vyhrožoval, že nebude jídelák tak jsem se před odjezdem ještě rozhodl nakoupit zásoby v Tescu na Národní. Potom už daaziil postával u pokladen a nic nebránilo v zakoupení jízdenky, samozřejmě i zpáteční.
Při pohledu na tabuli s časy odjezdu se vyskytly opět problémy, nejdřív se zobrazilo zpoždění 10, 20 a ve finále 30 minut. Nevadí řekli jsme si a vydali se obsadit místa ve vlaku který nakonec vyjížděl o 40 minut později.


daaziilova cesta ze z Plzně:
7:00 vstávání - nahovno
7:20 odchod - nuda
7:40 nákup proviantu - 8 piv, bageta, 0,5l poděbradka pomeranč a banánek v čokoládě
7:55 kup lístku do práglu - další prachy v prdeli
8:00 ve vlaku - konečně
8:10 snídaně - banánek v čokoládě + horká čokoláda
?:?? sms s Prochym20 - co, kdy, kde, jak
9:50 příjezd do Prahy
Při čekání na Prochyho 20 mě kontaktují celkem 3 slečny, jedna šla rovnou na věc a otázala se na operátora, tušil jsem zlo, naštěstí pochopila můj nezájem měnit síť. Druhé dvě šly spolu a asi minutu to vypadal zajímavě, pak se taky otázaly na operátora.


Spolu:
Po zdravici čekáme, jestli se ještě někdo neukáže, zbytečně. Cena lístku nás mile překvapuje a zjišťujem, kolik můžem propít a projíst, což nás vede k závěru, že to nedopadne dobře. Jak tak stojíme, sledujem odjezdovou tabuli a v poklidu žertujem na stále se navyšující zpoždění, čerti se baví buzerací lidí hrajících automaty.
Ve vlaku prokážeme zkušenost a sednem si do nejvzdálenějšího vagonu od jídelňáku, kde navíc nefungujou ani hajzly. Pitivo vytahujem na stůl a dokumentujem (viz foto), čehož si všímá průvodčí a táže se: "To hodláte vše vypít?", patrně v naději, že by něco zbylo pro ni. "Ne, to si hodláme vystavit do vitrínky a budem se na to mlsně koukat", toť naše odpověď. Průvodčí se pousměje a do cílové destinace už o ní nevíme.
Na zemi vedle nás sedí slečna s jakýmsi mrňavym čoklem, který však na podlaze dokáže udělat docela slušně velkej bordel, dokonce větší než my při otvírání plechů a mojí konzumaci bagety, díky něčemu neidifikovatelnému žvýkacímu. Cesta do Pardubic je nám známa, proto ani nesledujem krajinu a věnujem se debatám. Historka střídá historku, tu nejlepší vytahuje Prochy, jak si u něj v práci člověk objednal malý hranulky a platil dvojlitrem. Putování nám díky tomu ubíhalo rychle a my se až s neskutečnou časovou přesností na ČD, počáteční zpoždění bylo stahováno, blížili cíli.
Po přejezdu České Třebové se nám však nabízí pohled na krajinu málo vídanou - Moravu. Jsme si vědomi, že tady už začíná skutečná divočina (jak jinak nazvat místa, kde pijou slivovici raději než Pivo a Rum) a je tedy třeba opatrnosti, proto se přemisťujem směr jídelní vůz. Ceny zdaleka lidové nejsou. Gambáč lahvový 45 Kč pro daaziila a “tousty” za 8 pětek pro Prochyho se asi po půl hodině nesou, neskutečně pomalá obsluha napravuje svoji lenost tim, že nás zde posléze nechává konzumovat vlastní zásoby, kuchyně totiž oficiálně přestává vařit. Tu znenadále se k nám přifařil jeden pracující rom (ano vaše překvapení je na místě, my taky valili bulvy). Při debatě z něj vylézá, že se kdysi podílel na stavbě golfového hřiště pro třinecké ocelářské papalášstvo a práce to byla vskutku náročná, posuďte sami: zemina musela být dokonale srovnaná a nesměl zůstat jediný kamínek. Stavba to byla vskutku luxusní, páč přístup na ono hřiště byl omezen kartou jen pro nejvyšší představitele oné společnosti. Tento člověk nás opouští v Ostravě a my pokračujem dále obohaceni o nové znalosti.
Z OVy je to už jen co by kamenem dohodil do Třince a celkem v cukuletu stojíme po x hodinách na pevné půdě. Poněvadž ani jeden z nás neumí po polski a na slovník jsme nepamatovali, tak se snažíme mluvit pomalu, aby nám bylo dobře rozumět a nedocházelo k omylům. Před nádrem chytáme tágo, Prochy potřebuje upomínkový (důkazový) předmět pro svého otce a cestou to tudíž berem přes místní ocelárenské muzeum. Napospas vlkům (slyšel jsem, že zde opravdu pobíhají) nás taxikář nechává těsně před stadionem.
Ze strachu, že bude vyprodáno pro sektor hostí, kupujem lístky raději hned a pádíme do místní restaurace Hokejka na dlabenec a pivko. Točí se Radegast. Nejdřív máme obavy, ale místní nás ubezpečují, že je to chutné a bylo, 50x lepší než Chcabrinus. K jídlu si oba dáváme totožně kuřecí řízek, hranulky a tatarku, taktéž chutné. V průběhu konzumace nás navštěvuje kámoš Prochyho z Karviné, bohužel fandí Třinci.
Od restaurace na stadion se daaziil s místními dohaduje o výsledku klání (jeho tip jest 4:5 na nájezdy), shoda panuje pouze v tom, že očekáváme slušnou porci golů, což se nakonec plní. Před utkáním vyvěšujem vlajky a tak nás napadá, který jiný fanclub si může dovolit průměr vlajka na osobu. I přes malý počet se snažíme naše co nejhlasitěji podporovat. Podle ohlasů jsme v TV slyšet byli, na ledě nás však moc neslyšeli. Domácích diváků je pomálu a fanoušků ještě míň, připadalo nám, že se zrovna 2x nepředřeli.
1. třetina skončila zaslouženě smírně. O přestávku se naše cesty dělí, Prochy jde na cígo a daaziil pro Pívo. Zápas pokračoval pro nás smolně, začali jsme prohrávat, později dokonce o 2 branky, byli jsme trochu nervozní, ale znalost posledních ocelářských výsledků nám dodávala víru, kterou podpořil GOOOL Zděndy Nedvěda těsně před kocem. Náš přestávkový program kopíroval ten předchozí.
Ve 3. třetině nastává náš velký obrat, během chvíle je to Kladýnko kdo vede, díky trefám Honzy Tomajka a Martina Frolíka. S postupem času se občas uchylujem i k nadávkám na chechmánka ve snaze ho ještě víc vyrušit z koncentrace a snažíme se rozproudit chorál “My jsme Kladno, co jste vy…”, ovšem odměnou jsou nám nadávky od dědka, co drze seděl v našem sektoru. Posíláme ho někam a že jestli se mu to nelíbí, ať si jde do svýho sektoru. Hňup se nám chystal odpovědět, v tu chvíli však zasáhla pořadatelská služba, která mu slušně vyložila, že může bejt rád, že ho tam nechá sedět. Dědek sklapnul a naštvenej dokoukal zápas na svém místě. Vůbec snad poprvé jsem se setkal s inteligentní pořadatelskou službou, o přestávkách nám ten švarný jura hlídal vlajky a když bylo potřeba, tak s rozumem konal svoji povinnost - díky mu.
Vítězství v nastaveném čase nám vystřelil po úniku 2 na 1 Hornič. - hurá, jásali jsme. Děkovačku nám sice kluci nedopřáli, ale aspoň zatleskání nám bylo odměnou. Než se domácí rozutekli ze stadionu, tak jsme posbírali vlajky a šli čekat na hráče před bus. Jaké milé překvapení nás zde však čekalo - hrouda sněhu. Náš plán tlesknout si s každym hráčem byl v tu ránu zapomenut (jen jsme je zdravili mohutným heeej), započala totiž velká sněhokouleházecí soutěž, kdo dohodí až na střechu domácí werk “areny”. Hráči se nejspíš mysleli, že jsme blázni.
Další naše kroky měli původně vést na nádraží, jenže neznalost cesty nás vedla k nutnosti se optat, což nás vedlo k nutnosti zajít s potkamci zajít do hospody. Knajpa se nalézala pod panelákem a vedlo k ní dlouhé bludiště, až jsme se začli bát, jestli jsme nenarazili na špatné lidi. Dobře to dopadlo, lidi to byli dobří, veselí, ale neznalí, tak jsme jim ukázali kouzlo zelené s mlíkem a pro jistotu hnedle 2x. Po dlouhonošeném (už je to nějakej pátek, co přišla výhra venku) vítězném doutníku následoval fotbálek. Modrobílé skvadře se moc nedařilo a dostávala debakly, nikdy však neskončila bez branky. Po návratu ke stolu se Prochy vypařil, později bylo zjištěno, že se úspešne snažil o číslo slečny servírky. Dalším pozitivem této naší zastávky bylo získání čísla na taxána. Asi 20 minut před odjezdem vlaku nastalo loučení, proběhlo rychle a bez slz, ikdyž slečna servírka měla na krajíčku. Taxikář udiveně čučí koho to veze, ale zachová se profesionálně a zaveze nás na vlakostoj. V bufetu mají otevřeno a tak se rozhodnem zaplnit naše prázdné žaludky bagetami - daaziil salámovou a Prochy zvolil šunkový model - oba jsme si pochutnali.
Chvilka čekání a náš expres už je tady, konfiskace kupé už byla nutností. Jen co se usadíme, už nás buzeruje průvodčí, jsme unaveni a tak odpovídáme “no jo”, předložíme lístek a zamykáme se. Přes horní pryčnu přehazujem vlajku s logem fanclubu, aby bylo vidno, kdo zde sídlí. Chvíli kecáme, ale únava nás přemáhá a tak to jistí spánek. Po cestě se občas nuceně, občas nenuceně probouzíme, ale definitivně jsme vzhůru až kousek před Prahou. Zjišťujem však, že ČD se nezapomněly připomenout a nabrali jsme přes hodinu zpoždění. Ještě lehce pokecáme a zasmějem se před vlakem, než si dráhaři pohrajou s vlakem a stiskem ruky se naše cesty rozdělují.


daaziil:
Cesta do Plzně monotonní, radši se tudíž věnuju spánku. Cca 7:00 příjezd do Plzně - snídaně - banánek v čokoládě + horká čokoláda - kruh se uzavírá.


Prochy:
Ve čtvrt na šest ráno rozloučení s daaziilem a cesta do práce, příjezd domů v 17:00 a výjezd je minulostí.


Foto: autoři + http://hokejtrinec.rajce.idnes.cz/